LITERÁRNÍ BAŠTA

Milý pane XY, to já nevím a ani neznám žádná „objektivní“ kritéria, podle nichž by se taková absolutní spisovatelská velikost dala měřit. Vy mi svou otázkou trošku podsouváte představu literatury jako nějaké soutěže či klání, a tu nesdílím. Ve srovnání pravda nebývá a poměřování a soutěžení je snad užitečný impuls pro ty, kdo můžou i jinak než nejlíp, ale rozhodně nic pro génie, o nichž by tu asi měla být řeč.

Takže je vhodnější položit si otázku, jaký, popřípadě který spisovatel je pro mě nejlepší. Ta totiž v sobě skrývá mnohem podstatnější podotázky, které zdaleka nesměřují jen k literatuře, ale vůbec k tomu, co je pro nás důležité, v co věříme, co očekáváme od života a od ostatních lidí a jak vnímáme vlastní místo ve světě. Knihy jsou, odmyslíme-li neodmyslitelné působení Ducha svatého, lidský výtvor a nesou stopy svého původce – autora. On k nám jimi promlouvá, vypráví nám příběhy, sdílí s námi své myšlenky, emoce, sny a vize. Ty mohou být sebekrásnější a sebevznešenější, ale víte sám, pane XY, že když nám dva lidé říkají totéž, nemá to týž účinek. Někomu nasloucháme, věříme, obdivujeme ho a respektujeme, protože ho milujeme, a někoho prostě milovat nedokážeme.

Myslím, že láska a úcta (jedno bez druhého není) jsou nezbytnou podmínkou dialogu, ať už se odehrává tváří v tvář, nebo prostřednictvím potištěných stránek románu či sbírky básní. Takže nejlepší spisovatelé jsou ti, kteří k nám mluví jazykem lásky – a my jim nedokážeme odolat. To je důvod, proč se k nim pořád vracíme, proč máme potřebu přečíst všechno, co napsali, a proč nás neodradí ani ta místa v jejich díle, kterým nerozumíme, která nás nenaplňují takovým úžasem jako jiná.

Teď vám vrtá hlavou, pane XY, co to je, ten jazyk lásky. A máte pravdu, není to žádný ustálený, jednoznačný, neutrální termín, ale jen metafora poskládaná ze dvou abstraktních slov, jejichž mnohoznačnost překračuje meze slušnosti. Ale zkuste si odpovědět na otázku, které spisovatele máte nejradši, potom hned na otázku proč, a budete-li k sobě upřímný, nahlédnete, že i vaše odpovědi mají k jednoznačným tvrzením daleko. Při vnímání a hodnocení literárního díla má sice rozum navrch, ale svou funkci plní jen v soukolí dalších institucí: vkusu, intuice, zkušenosti, emocí atd. Bez jazyka se literatura neobejde, ale taky ji nelze psát jazykem úvěrové smlouvy, finanční pohledávky či udání, tedy jazykem účelovým, bezohledným, lásky zbaveným.

A když už jsme se dopracovali k tomu, které spisovatele a proč máte nejradši, tak se vsaďte, že mají něco společného. Podaří-li se vám odhalit, co to je, přestanou vás pronásledovat soutěživé otázky a začnete se ptát: Který další spisovatel je nejlepší? A to bude neklamné znamení, že mluvíte jazykem lásky. Vaše doktorka K.

–

Vážená paní doktorko, jsem mladý nadějný politik na krajské úrovni a čelím závažné výzvě. Bylo mi doporučeno, abych zmobilizoval všechny síly a postavil se tváří v tvář svému stranickému rivalovi, panu XY, veřejným projevem před spolustraníky v jedné spravedlivé věci. Avšak mou Achillovou patou je jazykový, zejména pak mluvený projev. Přitom pan XY tahá z rukávu jako na běžícím pásu citáty z různých klasiků a nejlepších spisovatelů, latinské obraty – úplně mi z toho třeští hlava, když jen pomyslím na všechna ta jeho mutandis mutatis a sui generis – a najednou je konec a XY sklízí aplaus na otevřeném jevišti (nebo hledišti?). Prosím, pomozte bezradnému, ale poctivě smýšlejícímu YX – politikovi, který to myslí upřímně, ale neumí to říct.

Vážený pane YX, skoro jsem napsala, že se nám tu s anonymy roztrhl pytel, ale nenapíšu to. Zrovna dnes jsem si totiž připomněla osvědčená pravidla první pomoci, která z jazyka dobrého politika i dobré doktorky všechny roztrhané pytle rázně vykazují – a s nimi i Achillovy paty, tahání z rukávu na běžícím pásu, čelení závažným výzvám, mobilizování všech sil, stavění se tváří v tvář, sklízení na otevřeném jevišti i výrazy jako bylo mi doporučeno či mutatis mutandis:

„1. Nikdy neužívejte metafory, podobenství ani jiné ozdoby, na které jste zvyklí z tištěných textů.
2. Nikdy neužívejte dlouhé slovo, kde postačí krátké.
3. Je-li možné nějaké slovo vynechat, vždycky je vynechte.
4. Nikdy neužijte trpný rod, můžete-li užít činný.
5. Nikdy neužívejte cizí, odborný nebo slangový výraz, napadne-li vás běžný hovorový ekvivalent.
6. Raději porušte kterékoli z těchto pravidel, než byste řekli něco výslovně barbarského.“

Kdybyste navíc chtěl, aby se vašemu odpůrci rozklepala kolena, sdělte mu, že jste si připravil řeč podle šesti pravidel, která formuloval ve stati Politika a anglický jazyk v roce 1945 George Orwell. (Pro čtenáře Literární bašty dodávám, že do češtiny ji přeložil Zdeněk Hron).

Tohoto šestera se tedy držte. A přitom – za sedmé – nezapomeňte na svou dobrou a spravedlivou věc. Vaše doktorka I.