LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Dělali jsme si své
S Miloslavem Chlupáčem hovoří Viktor Karlík

Před 8 měsíci

Terezie Pokorná a Edita Onuferová (eds.): RR rozhovory, 2016.
 

Vraťme se ještě zpátky. Čím jste se živil, když vás „vystoupili“ z UMPRUM?

Nejdřív jsem neměl skoro nic, bylo to ošklivé období. Potom mě kamarádi vzali do Wagnerovy restaurátorské skupiny a přes léto jsme restaurovali na zámcích v Čechách, na Moravě i na Slovensku (Fričovice).
 

Kdy jste měl první samostatnou výstavu?

V roce 1962 v Nové síni a hned nato mi ji uspořádala v roce 1963 Christa Hauer ve Vídni. A to bylo tehdy všechno. Po osmašedesátém spadla klec, pro mě snad ještě víc než po osmačtyřicátém: vyloučili mě i ze Svazu výtvarných umělců, pak dokonce i z Fondu. Nikdy jsem se nedozvěděl proč, a nemohl jsem se kvůli tomu živit už ani tím restaurováním.
 

Kde jste pracoval?

Přes podzim a zimu ve výtopně na Invalidovně, v létě jsem pomáhal s kamenickou prací v lomu, kde jsme například vysekávali kamenná koryta na květiny a prováděli do kamene jednoduché věci. Když se malíř Jan Bauch, národní umělec, dozvěděl o mé situaci, nechal si v kameni ode mne provést hlavu koně dle malinkého modelu a kresby a pak na základě svého titulu požádal tehdejšího stranického funkcionáře, který měl na starost Svaz výtvarníků, aby se na mou situaci zeptal. Jeho pouhý dotaz stačil, aby mi byla registrace provedena, což znamenalo možnost alespoň restaurátorské práce. Bez oné fondové registrace nebylo tehdy možné obdržet žádnou zakázku, ani restaurování.
 

Když s vámi takhle zatočili, chodili za vámi alespoň soukromě nějací kunsthistorici?

Ne. To nikoho nezajímalo. Výjimkou byl Chalupecký, kterého jsem poznal těsně po válce a s nímž jsme se průběžně vídali, ale do ateliéru ke mně nechodil. Pouze Jiří Šetlík, který se mnou sepsal širší samizdatový elaborát Moje cesta k umění. Se Zdeňkem Palcrem jsme chodili na Rezkovy přednášky o antické filosofii, fenomenologii aj. S ním jsme také provozovali promítání Chaplinových filmů.
 

S Palcrem jste diskutovali?

Ano. Mluvili jsme třeba o otázce pravdy a skutečnosti faktu v souvislosti se sochou a objektem. Palcr, jak známo, objekt vůbec neuznával jako umělecký projev. Já tak vyhraněný postoj k objektu neměl. Může totiž v celku uměleckého díla nahrazovat výtvarný prostředek a připouštěl jsem, že jeho výběr nebo prezentaci lze považovat za akt uměleckého charakteru. Snad v tom u mne hrála roli i ona „krása“ mohutnosti přírodní scenérie v minulosti za estetickou kvalitu považovaná, nebo ony japonské zahrady, nedostižný vzor land-artu. Ovšem Palcrův do hloubky promyšlený názor na objekt zůstává platnou konsekventní myšlenkou, pro skutečnou uměleckou pravdivost závaznou. Umělecká pravda byla častou příležitostí k úvahám. V umění je spjata a podmíněna prožitkem, a to zvláště při ztvárnění. Ztělesnění motivu skrze člověka teprve znamená plnohodnotný estetický projev. U objektu chybí to, co dělá z lhostejného materiálu živý celek, živý výtvarný organismus jako výsledek smyslového vnímání, citového prožívání i myšlení a významu. To je pravdou umělecky autentickou, kdežto objekt může být libovolně použit, libovolně vykládán bez vnitřní vazby ve struktuře celku.

(km)