LITERÁRNÍ BAŠTA

 

Po úspěšných realizacích našeho pásma „Bylo toho dost…“ jsme se rozhodli sestavit ještě další pásmo, pokrývající druhou etapu Peckovy prozaické tvorby. Součástí dramatizace jsou zejména úryvky z povídkových sbírek Malostranské humoresky a Svůdnost černé barvy.

Zároveň jsme v době vzniku pásma již měli shromážděnou velkou část rozhovorů s pamětníky na Karla Pecku, které bychom rádi vydali knižně v roce 2018, k autorovým nedožitým devadesátinám. Záblesky vzpomínek na charismatického drsňáka, který nikdy před ničím neuhýbal, plní v představení funkci dokumentárního druhého hlasu a posilují autentický efekt Peckových literárních obrazů doby.

Dramatizace poukazují na autorův život a atmosféru Malé Strany během normalizace a těsně po revoluci. Výpovědi jeho přátel, spoluvězňů a kolegů zas přibližují samotnou autorovu osobnost i vnímání jeho díla.

Premiéra pásma proběhla tradičně v Knihovně Václava Havla, brzy poté následovalo čtení příhodně během Malostranských dvorků.

 

–

Úryvek z dramatizace povídky Garden–party s vernisáží (Karel Pecka. Malostranské humoresky. Brno: Atlantis, 1992, s.181–182 )

Vypravěč: Kotlety byly skutečně vynikající, šťavnaté a křehké a zmizely s udivující rychlostí. Když bouchly zátky lahví šampaňského, pan Kadlus si otřel ubrouskem mastná ústa. Tři přítomné ženy se od sebe velice lišily. Když šla ulicí paní Kryštofová, vanula skromně a tiše při zdech, její přítomnost bylo stěží zaznamenat. Při pohledu na majestátní krok paní Růže měl pozorovatel dojem, že slyší kulaté a šumné vlnění moře, když pak rázovala po chodníku paní Ela, maně zíral, ve které ze svých dlouhých paží třímá šaršoun, jímž začne stínat v nemilost upadlé protijdoucí. Zajímavé bylo, že vzdor takovým rozdílům zastávaly k určitým otázkám shodné stanovisko.

Kadlus: Pořád mi nejde z hlavy slečna Marie. Ta láska ale umí dělat divy.

Ela: Máte na mysli nějaký určitý případ?

Kadlus: Nechtěl bych nudit.

Ela + Kryštofová + Růže: Pane Kadlus!

Kadlus: Tak dobře, je to sice směšná povídka, ale dám ji k lepšímu pro posouzení. Jako skoro každý prozaik začínal jsem i já psaním básniček, jako prvotina mi dokonce vyšla sbírka veršů. A poněvadž osud někdy trestá lehkovážné počiny, našel jsem onehdy ve schránce dopis od nějaké čtenářky, kde mi sděluje, jak ji ty básně uchvátily, jak hluboce na ni zapůsobily, současně s výstrahou, že bude pátrat po mých dalších knížkách. Z tónu dopisu vyplývalo, že jde o osobu mladou, nezralou a nezkušenou. Za krátký čas poté jsem obdržel další psaní s popisem všech mých prací, které se jí mezitím podařilo získat, a o jejích pocitech, to zvláště. Nakonec jsem nalézal ve schránce kytičky a lístky s telefonním číslem.

Kryštofová: A volal jste jí?

Kadlus: Ne. Zato ona začala volat mně. Ráno, v poledne, večer, já už se bojím zvedat telefon, stal se ze mne štvanec. A pořád samá něha a láska, zkrátka úplná hrůza čínská.

Růže: Šlapete si možná po štěstí. Třeba by to mohla být veliká láska.

Kadlus: Jsem starý křáp a žádný kamikadze. Plakali bychom oba.

Ela: Ale proč se s ní přesto nesejít? Jednou, dvakrát, jen tak přátelsky.

Kadlus: Já když se s někým dvakrát sejdu, tak ho hned volají k výslechu.

Kryštofová: Jaká romantika. Takové okolnosti lásku jen podporují.

Kadlus: Mám na temeni pleš jako mnišskou tonzuru. A padají mi vlasy.

Růže: Ale máte je vlnité a krásně stříbrné.

Kadlus: Na mužském jsou vždycky nejošklivější nohy. Já je mám jak psí víno.

Ela: I nepěkné nohy se dají pěkně hladit, když na to přijde.

Kadlus: A zuby odkládám do sklenice. Ne, ne, nikdy. Vidím, že jsem u vás nedošel pochopení.

Anton: Nezdá se vám, pane docente, že pan spisovatel Kadlus ve svých románech skutečně líčí ženy poněkud zjednodušeně?

Docent: Domnívám se, že ne, pane kolego. Je to realista.

 

Projekt je uskutečňován za finanční podpory Ministerstva kultury.