Čtení pásma: „Bylo toho dost…“
Před 7 lety
Pásmo z textů Karla Pecky, ve kterém se během hodinového programu snažíme obsáhnout životní zkušenost člověka uvězněného v komunistických táborech i jeho návrat na svobodu.
Foto: Anna Hladká
Jako první projekt jsme realizovali pásmo z textů Karla Pecky „Bylo toho dost…“. Vybrali jsme úryvky z povídkové sbírek Na co umírají muži a Malostranské humoresky, románů Motáky nezvěstnému a Veliký slunovrat, doplnili je citacemi Karla Pecky z rozhovoru Hry doopravdy, jako vhodné předěly posloužily básně ze sbírky Rekonstrukce. Dramatizace přizpůsobila jednotlivé úryvky do podoby vhodné pro veřejné čtení. Posluchače touto cestou seznamujeme nejen s osudy vězně v padesátých letech, ale zároveň i přibližujeme jeho život po propuštění.
Poprvé jsme s pásmem vystoupili v Knihovně Václava Havla v roce 2014, následovalo čtení ve Veletržním paláci v rámci výstavy Jiřího Sozanského: 1984 – rok Orwella, dále pak například během pořádání doprovodného programu na konferenci Jáchymov ve 20. století.
V tomto roce jsme první pásmo představili na Žižkovských mezidvorcích a při vernisáži k uvedení výstavy Ze života Karla Pecky v budově Vysoké školy kreativní komunikace. V blízké době realizujeme také čtení pásma pro žáky a studenty, které doplníme komentáři osvětlujícími období padesátých let a normalizace.
–
Úryvek z dramatizace románu Motáky nezvěstnému (Karel Pecka. Motáky nezvěstnému. Brno: Atlantis, 1990, s. 238–240.)
Vypravěč: Jídlo se stalo prvořadým tématem života, všeho dění, hovorů. Když se někde shromáždil kroužek muklů a s rozzářenýma očima sledoval živá gesta recitátora, nejednalo se o scénu, kdy mág zasvěcuje užaslé žáky do nejhlubších tajů bytí. Tito profesoři kouzlili pouze ideál nějakého žrádla. Třeba širokoplecí Jihočech Tonda Korec, kulak a mlynář od Vodňan, kázal:
Tonda Korec: „Husa, ono se řekne husa, ale upéct husu po staročesku, to je pánové kumšt. Kolikrát mě pozvali na husu a byl to blivajz, že jsem litoval to ubohý ptáče, který takhle zmarnili. Pánové, u nás při posvícení jsem husu pekl sám, vyhnal jsem ženský od plotny, zavřel se v kuchyni a nikdo tam nesměl ani juknout.“
První vězeň: „A jaks ji dělal, Tondo?“
Tonda Korec: „Jo, pánové, v životě bych ten recept neprozradil, ale že jsme teďkonc tady a není jistý, esli tu nenatáhnu brka, tak vám to teda řeknu. Máte zkrátka husu, zabitou, oškubanou a vykuchanou, samozřejmě ta husa musí bejt dlouho pěstovaná, chovaná jako v bavlnce a vykrmená, pánové, jo, kdybysme dneska měli ty šišky, tak si můžeme medit.“
První vězeň: „A co dál, Tondo? Musí se prosolit, ne?“
Tonda Korec: „To se ví, a prokmínovat, ale co dřív? Pánové, napřed zevnitř vytřít česnekem. Dva stroužky česneku bohatě stačí pro šmak, a potom teprv sůl a kmín, a kmínem nešetřit. Ale teď přijde to hlavní. Kdejakej lempl husu mrskne na pekáč, vrazí ji do trouby, a tady máte to vandalství. Tady je ta kardinální chyba, ta hrůza čínská. Husa se totiž na ten pekáč musí položit jako nemluvně do kolíbky, rozříznete dvě prostřední cibule, do každýho rohu dáte po půlce, a nejčko nalejete do pekáče vodu, tak, aby se husička jako koupala. Nejdůležitější ze všeho totiž je tu husu napřed z obou stran ovařit, v tom je grunt celýho zázraku.“
První vězeň: „Potom ji máš ale vařenou, a ne pečenou.“
Tonda Korec: „Odkaď jsi, kamaráde? Koukám, že z ňákýho Blbákova, kde o kultuře nemaj pojem. Výslovně říkám ovařit, rozumíš česky? Ovařit z obou stran. A když šestým smyslem poznáš, že je tak akorát, vytáhneš pekáč, sleješ zbylou vodu do zvláštního hrnku a teprve teďkonc můžeš započít s pečením. Ale s dalším grifem, a to tak, že ji políváš tou slitou vodou, a co z ní prýští, sos, ten vzácnej nektar, sbíráš a schraňuješ do druhýho hrnku tak dlouho, až…“
Druhý vězeň: „Pánové, to je senzace. Slánský a spol. dostali špagát.“
Tonda Korec: „A to tak dlouho až vypotřebuješ všechnu vodu z prvního hrnku. Zkrátka ta husa musí projít tou lázní, jako kdybys ji křtil.“
Druhý vězeň: „Fakticky, to není latrína. Slyšel jsem to na vlastní uši ze závodního rozhlasu. A vyzývaj pracující, aby rezolucema schválili rozsudek.“
První vězeň: „A co zelí, Tondo? Děláš sladký nebo kyselý?“
Tonda Korec: „Zelí, kamarádi, to je neméně důležitá kapitola. Ale zatím jsem nemluvil o játrech. Husí játra totiž…“
Druhý vězeň: „Jedenáct provazů a samí prominenti, pánové. Copak to nechápete?“
Tonda Korec: „Poslyš, mladej. Pověsili Horákovou bez sentimentu, pověsili stovky lidí, byl jsem na Borech, když tam pověsili generála Píku, pověsili ho jako prase na plintrámu ode dveří, ani na šibenici ho nevzali, nedopřáli mu takovou smrt ze samý nenávisti. Voni už jsou holt takoví. Tak kde jsme to vlastně přestali? Jo, už vím, u těch jater…
Projekt je uskutečňován za finanční podpory Ministerstva kultury.
