LITERÁRNÍ BAŠTA

Hlavní postavou románu je muž ve středních letech Guylain Vignolles. Žije v Paříži, sám se svou zlatou rybkou, a chodí do práce, kterou nenávidí. Jednoho dne najde v metru flash disk. Jsou na něm uloženy texty neznámé ženy. Guylain se do ní zamiluje. Až do té doby je však jeho život fádní – alespoň to nám autor celou dobu sděluje. Ale prostředky, které k tomu používá, nejsou nejšťastnější.

 

Práce–metro–domov

Guylain dělá každý den to samé: jde do práce, cestou vždy potkává stejnou osobu, která také opakuje tutéž činnost stále dokola. Večer se vrací ztrhaný domů a usíná. Neustále se tak pohybujeme na trase práce–metro–domov. Celý život se jeví jako rutina. To vše by mohlo fungovat, kdybychom pokaždé nečetli téměř identická slova.

Protagonista je zaměstnán v továrně, kde se ničí neprodané knihy a vytváří se z nich materiál na nové. V průběhu četby si pravděpodobně každý položí otázku, proč zde hlavní postava pracuje, když kvůli pohledu na ničené knihy nemůže jíst ani v noci spát. Na tuto otázku bohužel nedostaneme odpověď.

Guylain pracuje se strojem, který nazývá „To“, protože se „nedokázal donutit říkat Tomu jménem“. Místo soucitu, který by byl v tomto momentu namístě, nás však brzy začne věčné opakování zájmena „To“ iritovat. Na chvíli autor zaujme tím, že stroj, několikrát nazvaný také jako Zerstor, přirovnává ke zvířeti a továrnu k jeho doupěti, kde číhá:

„Tato obyčejná papírovina jednoho dne poslouží k výrobě nových knih, z nichž určitá část bezesporu znovu skončí tady, v čelistech Zerstoru 500. A tak To paradoxně s odpornou nenasytností požíralo vlastní lejna.“

Zoomorfizace ovšem začne Didierlaurent nadužívat a ze zprvu neotřelého prostředku se opět stane nudné pravidlo. Opakování se nevyhne ani v případě jiných metafor a přirovnání.

Ke konci pracovního dne, když už jsou všechny knihy zničeny, musí Guylain do Zerstoru vlézt a vyčistit jej – vyndat z něj špínu a papíry, které nebyly úplně zničeny. Protagonista tajně odnáší texty z továrny a poté je ráno, na své další cestě do práce, předčítá náhodným spolucestujícím v metru. Tato jeho čtení jsou jediným momentem, kdy na chvíli zapomíná na pachuť hnijících knih, které se nemůže zbavit.

Autor v celé knize buduje poetickou atmosféru. Protagonistu obklopuje literaturou, ať už v podobě zachráněných útržků, předčítání ve vlaku, nebo nálezu textů neznámé Pařížanky. Literatura je nedílnou součástí jeho života, jeho východiskem ze stereotypu. Tuto poetičnost ale narušují expresivní popisy situací (většinou v souvislosti s nenáviděnou prací), které z textu vyčnívají:

„Při každé výměně nádrže se tedy museli brodit bahnem a s kamennou tváří snášet odporné zapáchající výkaly, které jim To svou zadnicí střílelo přímo do ksichtu, pokud se ocitli v dosahu.“

Funkcí těchto expresivních popisů je text ozvláštnit a v určitých situacích i odlehčit. K tomu si autor dopomáhá i výraznými postavami, které jako by do příběhu vůbec nepatřily. Spíše než humorně působí bohužel v kontrastu se stereotypem, který se knihou prolíná, směšně. Příkladem můžou být rozjařené stařenky z domova důchodců nebo vrátný v továrně, který mluví téměř jen v alexandrinech.

„Temná průtrž mračen náhle se blíží k nám,

S ní divé bití krup žene se na můj chrám.“

 

Postavy bez duše

Hlavní postavu, její zvláštnosti a každodenní rutinu známe už po několika stránkách románu. Nejzábavnější části knihy jsou Guylainova každodenní předčítání ve vlaku – některé úryvky jsou mnohdy zajímavějším příběhem než jeho vlastní život. Úryvky bohužel ztrácejí na účinnosti tím, že jsou psané velmi podobným stylem jako celý text a je z nich patrné, že za nimi stojí tentýž autor.

V knize se setkáme ještě s dalšími postavami, mnohé z nich jsou ovšem ploché nebo jednoduše typizované – zlý šéf, zákeřný a nepřející spolupracovník nebo již zmíněné akční důchodkyně. Nikdo z nich nepůsobí věrohodně. Autor popisuje, jací jsou, místo aby jejich charakter ukázal v konkrétních situacích.

Jednou z rozvitějších postav je protagonistův přítel a bývalý kolega Giuseppe. Ten v Zerstoru přišel o nohy a nyní je jeho životním cílem skoupit všechny knihy, které byly natisknuty na papír recyklovaný v den nehody, a tím „získat“ své nohy zpět. Poměrně dlouhé rozvinutí Guiseppeho podivného příběhu zapříčiní, že se vedlejší postava na chvíli stane poutavější než ta hlavní a skoro se zdá, že autor na Guylaina úplně zapomněl.

Guiseppe je navíc, na rozdíl od hlavní postavy, důležitým hybatelem děje. Přiměje totiž protagonistu k tomu, aby se konečně vydal za ženou, do níž se zamiloval. Ta se objevuje až za polovinou knihy a poznáváme ji prostřednictvím jejích deníkových zápisů. V lecčem se s ním shoduje: nemá v oblibě svou práci, nedokáže se jí nijak vzepřít a její život je stereotypní. Tak jako si Guylain ozvláštňuje den čtením ve vlaku, ona si každý den v práci tajně zapisuje své myšlenky. Nebýt Guiseppeho, který vypátrá, ve kterém nákupním centru dívka pracuje, tak by vše nejspíše u čtení a psaní také zůstalo. Jen je škoda, že když se konečně Guylain za ženou vydá, k žádné akci nedojde – v té chvíli příběh končí.

Kniha stojí na slibném základu – námět příběhu je čtenářsky atraktivní, ale zpracování bohužel pokulhává a text ve čtenáři nijak výrazněji nerezonuje. Důvodem je zmíněná typizace postav, do kterých se nelze vžít, a (povětšinou) nezdařilé pokusy o odlehčení příliš výraznými efekty. Autor nejspíše nevěděl, jak jinak text ozvláštnit a jak oživit šeď Guylainových dní.