Což takhle dát si špenát?
Před 8 lety
Lucie Raškovová: Samota není zlej, 2015.
S jemným zapraskáním dopadla kostka zmraženého špenátu do smažící se cibulky. Byl Zelený čtvrtek a paní Přerazilová pozvala všechny na večeři, jako poděkování za starostlivost a ochotu. Péťa se zrovna vracel se Samotou ze dvora, kde si byli házet. Obřadně pověsil veliký klíč se zaječí pacičkou na své místo a šel si umýt ruce.
„Jíš ty, Péťo, špenát?“ volala sousedka přes chodbu.
„Cože?“ optal se hoch, když vyšel z koupelny, kde pro zurčící vodu neslyšel.
„Jářku, Péťo, jíš ty vůbec špenát? Na Zelenej čtvrtek by se mělo jíst něco zelenýho. My jedli dycinky špenát a teprvá teď mě napadlo, jestli ty ho vůbec rád.“
Péťa přišel k plotně, koukl do hrnce a řekl: „Jo, tenhle špenát sním rád. Takovej taky dělá jiříkovská babička. Ten je dobrej, ale ve školní jídelně dělaj špenát, co vypadá jako kravinec, a ten mi nechutná.“
Paní Přerazilová se podívala pobaveně na Péťu. „No jo, ten si pamatuju ještě ze závodky a to tam patřil k těm lepším jídlům. To takovej nákyp, ten se nedal jíst vůbec. To byla rozvařená rejže se sirupem.“
Péťa se zatvářil znechuceně. „To ve školní jídelně dělaj zase pořád květákovej mozeček nebo dušenou kapustu. To já poznám už od schodů, že bude kapusta, protože to smrdí jako čúránky,“ řekl a okýnkem sledoval skopovou pečeni v troubě.
„No jo, kapusta umí smrdět. A růžičková tak kolikrát i chutná.“
Péťa se ušklíbl. „Co k tomu bude? Já bych třeba něco pomáhal.“
(vš)
