LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Co Příručce neodpustím

Před rokem ·· Barbora Podaná

Pomáhá nám na každém kroku, při každé větě, ba každém slově nebo písmenku. Milujeme ji, uctíváme, každému doporučujeme, s oblibou citujeme. Je rychlá, jednoduchá a spolehlivá. Ano, mluvím o naší milované Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. A jistě mluvím z duše všem, kterým také tak oddaně slouží. Nicméně jsou tu věci, které Příručce prostě neodpustím.

Jeden z takových vroubků na cti si vysloužila svými radami ke stupňování adjektiv. Málokdo si dovede představit, jak jsem byla zklamaná, když jsem pro změnu pokárala kamaráda, jak že to mluví, když vystupňoval přídavné jméno absolutní, a on proti mně obratem použil mou vlastní zbraň. Měla jsem za to, že když má něco absolutní platnost, platí to prostě úplně všude a vždycky. Zjevně ne. Až když je platnost nejabsolutnější, můžeme být klidní.

Dejte si také pozor, pokud prohlašujete, že máte doma ideální ženu či ideálního muže. A hlavně jim to prosím už nikdy neříkejte, mohli by se ošklivě urazit. Sdělili byste jim totiž, že jsou na nejnižším stupni ideálnosti. Tedy úplně na dně, někde v bahně. A že jen úpěnlivě čekáte na někoho ideálnějšího a že vůbec nejšťastnější budete, až potkáte toho nejideálnějšího. Trojská Helena by s tím svým ideálem krásy dneska těžko vyvolala nějakou válku.

Také bych vás ráda politovala, pokud jste po urputné snaze našli optimální řešení svého problému. Jistě jsou totiž někde tací, kteří našli optimálnější. A dokud nenajdete nejoptimálnější, nemáte nejmenší právo se radovat. Že by svět reklamy a tržní soutěže kontaminoval i Ústav pro jazyk český? Už jen čekám, kdy v Příručce objevím slovo nejstoprocentnější.

A pak tu máme několik záhad. Příručka připouští stupňování přídavného jména dřevěný. Příklady jejich užití v obou stupních ovšem scházejí, takže si s výkladem musíme poradit sami. Pokud máme v kuchyni stůl s dřevěnou deskou a kovovýma nohama a na zahradě stůl, který má i nohy dřevěné, můžeme nejspíš říct, že náš zahradní stůl je dřevěnější než ten jídelní. (To ovšem nevysvětluje, proč nesmíme stupňovat adjektivum kožený. Podobná situace by přece mohla nastat i s kalhotami nebo peněženkou.) Anebo tyto tvary mohou oficiálně existovat, abychom mohli pojmenovat přenesený význam slova. Pokud se člověk narodí s mizivým talentem pro ladné pohyby, a stejně se občas pokouší tančit, prohlásíme, že je dřevěný. Pokud se potká s někým, kdo má pro ladný pohyb talent nulový, může se mu s klidem zasmát, že je ještě dřevěnější než on. (To však nevysvětluje, proč nám zakazují stupňovat adjektivum levý. Moje sestra je levá na míčové sporty, ale věřte, že já jsem daleko levější.) A záhada zůstává nevyřešena.

Také vám celá tahle stupňovací kauza připadá jako totální průšvih? Nezoufejte. Mohl by být klidně totálnější, věřte mi. Už mi zbývá se jen zeptat: naše nejmilejší doktorky, proč se tohle ve světě češtiny děje? Kdo to dopustil?