LITERÁRNÍ BAŠTA

Všimli jste si někdy, jak i ten nejnudnější a nejnucenější rozhovor nabere grády, jakmile přijde řeč na to, co všechny účastníky štve? Fascinuje mě, jak se lidem najednou rozzáří oči, když můžou přitakávat spolustěžovateli, a téměř vždy se u toho baví víc než při dialogu o něčem, co je doopravdy zajímá.

V takovém případě se totiž jeden snaží neudělat ze sebe před druhým blbce, a tak i když ví o tématu mnoho, zdráhá se mluvit uvolněně, protože vždy existuje možnost, že ten druhý ví víc. Ale při stěžování se nemůže ztrapnit nikdo, protože nadávání ze své podstaty nemá prověřit naše intelektuální schopnosti, ale jen míru rozhořčení. A když se to spojí s typickou konverzační frází, dostaneme nejrozšířenější větu, která rozjíždí konverzace nejen v posledních dnech: „To je příšerný horko, co?“

Ano. Je to tak. A nemusíte být géniové, abyste na tento fakt přišli – stačí vyjít ven. Ale ani líný jedinec nepřijde o informaci, jak je za okny. Připojí se na Facebook a bezpochyby mu nejméně polovina příspěvků oznámí, jaké horko venku panuje. A pod každým z nich se objeví minimálně deset příspěvků dalších meteorologů v terénu, kteří oznámí, „kde se rozhodně nedá vydržet“, „kde se rozhodně nedá u vody ani pohnout“ nebo „která tramvaj je ta nejsmrdutější a k přepravě nepoužitelná“. Několik dalších přispěvatelů k tomu přihodí smajlíka, kterému po čele teče kapka potu, a potvrdí vše výše řečené.

Horko je všem. Horko je psům, šnekům a nejspíš i komárům – a je to logické, vždyť je léto! Toto slovo pochází patrně z latinského laetus (veselý, šťastný), a tak ničím nenaznačuje, že souvisí s horkem. Z tohoto hlediska je pochopitelné, že si lidé na nepříjemné horko, které je nečiní veselými ani šťastnými, v létě stěžují. Ovšem týž konverzační nešvar se objevuje i o půl roku později: „To je ale nesnesitelná zima, co?“

S drobnými nuancemi zohledňujícími roční období je průběh těchto rozhovorů stejný. Facebook nám oznámí, kde spadly první vločky, dřív než se podíváme z okna, i to, že je venku aspoň tisíc pod nulou a neměli bychom vycházet ani s odpadky. Jenže v těchto případech už etymologická omluva pro stěžovatele neplatí. Zima je zima a nemůžeme od ní čekat, že venku bude pětadvacet, že budeme chodit v plavkách, kraťasech a tílečkách a bude nám skvěle. To by měli pochopit zejména ti, kterým bylo před půl rokem to „příšerný horko“.

Zajímavé je, že jakmile nastane den jako stvořený pro venkovní radovánky, teplota tak akorát, na loukách místa, že si můžete vybrat, kam si dáte deku, a v tramvaji se nikdo nepotí jako vrata od chlíva, nemá o tom nikdo potřebu informovat. V těchto dnech lituji jedince, kteří spoléhají na informace o počasí na sociálních sítích, protože než riskovat, že se venku upečou nebo umrznou, raději hrají počítačové hry a vlastně ne úplně vlastní vinou o tyto nádherné dny přicházejí.

Počínání stěžovatelů svým způsobem chápu, ostatně kdo by si sem tam rád na něco nebo na někoho nezanadával. Ale proč furt to počasí? Jako by snad existoval někdo, kdo ty stížnosti eviduje a na jejich základě s tím něco dělá. Stěžovat si na neovlivnitelné je plýtvání slovem. Čeština je přece plná jiných krásných frází, tak zkuste aspoň jeden rozhovor denně nestočit k počasí. Bude to těžší, než se zdá, ale za ten pocit intelektuálního vzmachu to stojí.

Abyste se i vy mohli od tohoto nešvaru oprostit, mám pro vás pár tipů, o čem rozvést příští konverzaci: knihy, dovolená, filmy, náš hradní pán, vtipné koláže a videa na Facebooku, zvířátka, Putin, technika nebo třeba sport. Konverzujete-li s blízkými přáteli, témata se pohrnou sama. Znáte se natolik, že rozhovor většinou nevázne, a je jisté, že si dřív nebo později na něco nebo někoho společně postěžujete. Nestyďte se, děláme to všichni. A kdo tvrdí, že ne, dělá to dvojnásob.