Chodit do kostela se vyplatí
Před 9 lety
Jonathan Stroud: Šeptající lebka, 2015.
Rozběhla jsem se doprostředka kaple a zastavila se u mramorového katafalku. Cože to Vernon říkal? Kněz spustil rakev během bohoslužby. Dobrá, kdepak kněz asi stál? Kde to pro všechno na světě může být?
„Vážně těžká otázka,“ špital mi duch. „To se hned pozná, jak často chodíš do kostela.“
A pak mi to zčistajasna došlo. Ten pultík. Jednoduchý dřevěný pultík s deskou vyřezávanou do podoby otevřené knihy, umístěný nenápadně a pozapomenutě pár kroků od katafalku. Přešla jsem k němu a snažila se nevšímat si rámusu zvenčí. Stoupla jsem si na podnožku, podívala se dolů a uviděla skrytou poličku vyřezanou ve dřevě hned pod deskou.
A na ní prosté kovové tlačítko.
Stiskla jsem je. V první chvíli jsem myslela, že se nestalo nic; potom, hladce a téměř nehlučně, jen s tichoučkým zahučením, začal katafalk klesat. Kovová deska, na níž spočíval, pomaličku zajížděla do země. Slezla jsem z podnožky pultíku, přeběhla k ní a naskočila na ten černý kámen.
Venku před kaplí cosi ztěžka narazilo do dveří. Nezvedla jsem hlavu. Tasila jsem rapír a zůstala stát v bojovém postoji, s nohama pevně rozkročenýma, a pravidelně jsem dýchala. Klesala jsem do hloubi země, dolů kolem dlažebních kamenů, pryč ze světla a do temnoty.
„Neboj se.“ Z batohu ke mně dolehl zlovolný šepot. „Nejsi sama. Pořád ještě máš mě.“
(rh)
