LITERÁRNÍ BAŠTA

Z hlediska originality se dá na román o cestovatelích vlastními životy pohlížet v zásadě dvěma způsoby. Buďto jej kategoricky odmítnete s tím, že téma časové smyčky (tentokrát mnohem delší, v obdobných případech namísto celého života vždy stačil měsíc, týden či pouhý den) je tu až trestuhodně nevyužité, anebo si uvědomíte, že je vlastně už natolik zprofanované, že užít jej jen jako vedlejší motiv a nesnažit se těžit jen z něho je vlastně velice moudré rozhodnutí. To byl zřejmě záměr, v souladu s nímž autorka Prvních patnáct životů psala, výsledkem je ovšem spíš nudnější, všednější napodobenina už několikrát spatřeného, ať už v akční (Na hraně zítřka), dobrodružné (Návrat do budoucnosti) nebo humorné (Na Hromnice o den více) rovině. Akce ani zábava přítomny nejsou, román nepříliš efektivně stmeluje úvahové deníkové pasáže, strohý vědecký jazyk a spekulativní historii, do níž hlavní protagonista a jiní kálačakrové s každým dalším životem zasahují. Poselství ovšem zůstává neměnné. Jednoduchý vzkaz o konci světa putuje z dálav budoucnosti, od dítěte ke starci, od sotva narozeného k umírajícímu, až ke sklonku 20. století, kde se zjevně nachází příčina našeho konce.

Úvahová poloha vyprávění a pronikání až ke kořenům lidství a smyslu našeho bytí jsou rozhodně mnohem podstatnější látkou, a jak jsem říkal, je tedy jen dobře, že sci-fi motiv tu hraje druhé housle. Hutný text kontrastuje s členěním na krátké kapitolky, které rozhodně neodpovídají patnácti životům Harryho Augusta. Jednotlivé životy za sebe nejsou řazeny lineárně, nýbrž procházejí deníkovým vyprávěním neuspořádaně, na přeskáčku a nahodile, tak, jak autorovi záznamu vyvstávají v paměti nejrůznější asociace, a četba proto vyžaduje maximální soustředění, abychom se neztratili v časových osách a paralelních událostech. Důležitou roli hraje také skutečnost, že deník je NĚKOMU adresován, Harry JEJ neustále oslovuje (onoho nezvěstného, který ale je, jak by řekl Karel Pecka) – a tohle pátrání po adresátovi, existuje-li vůbec nějaký, vezme brzy zasvé i čtenář. Zajímavým postupem je časté přerušování dialogů nehlasným vyjádřením kontrastních promluv v myšlenkách, případně vzpomínkách na jednání jiných osob v minulých životech, které v tom nynějším hrají „jinou hru“ (například lichotky v protikladu se vzpomínkami na mučení od téhož člověka).

Kromě záchrany světa se Harry věnuje také hledání příčiny svého „prokletí“ – v různých životech sáhne k biologii, k fyzice, obrátí se k Bohu. Ve snaze odhalit způsob a smysl svých zmrtvýchvstání vyzkouší snad všechna známá náboženství, není třeba dodávat, že bezúspěšně, až objeví klub Kronos, kde se po generace scházejí jemu podobní a posílají si zprávy napříč staletími. Teprve zde získá odpovědi alespoň na některé ze svých palčivých otázek a na skutečných příbězích z dávné minulosti zase pochopí, že je lepší se po některých věcech nepídit.

A právě v souvislosti se společenstvím takto obdobně nadaných bytostí i indickým původem výrazu kálačakra se nabízí paralela se Salmanem Rushdiem a Dětmi půlnoci, před nimiž přes veškerou snahu Northová zkrátka neobstojí. I ona míří do existenciální hloubky, ale neokouzlí ani nepřekvapí. Nechybí jí punc vědeckosti ani široký rozhled v oblasti přírodních věd, ale schází zde ona hlubší symbolika. Tam, kde Rushdie oslovuje plivátkem jako připomínkou ztracené paměti nebo hrou na hady a žebříky, je u Northové prázdné místo, které by nezaplnil ani pohled do kvantového zrcadla, jenž je, a bohužel i zůstane, jen příslibem překvapivého závěru.