Bezejmenný beztvar
Před 10 lety
Petr Pazdera Payne: Předběžná ohledání, 2014.
Zvítězí obraz, nebo slovo? Četl jsem kdesi, že budoucnost má komiks coby jejich důmyslná syntéza a kombinace. Obávám se, aby nezvítězilo nakonec ještě něco jiného. Něco, co nemá jméno ani žádnou podobu. Bezejmenný beztvar. Záplavy betonu a zapomnění.
Proč, když se ztratil malíř Gilbert, proč mně to nedalo a doposud jsem nezapomněl, zatímco známí a sousedi zapomněli? Sousedi – ani bližní, ani cizí. A se známými je to stejné jako se sousedy. S těmi, co vedle sebe sedí. Náhodně, bez předběžné dohody, bez záměru, nahodilí obyvatelé přilehlých bytů a domů v téže ulici, v témže bloku, v témže městě. Tady ve velkoměstě si nikdo ničeho a hlavně nikoho moc nevšímá. Navršeni na sebe žijí tu lidé jako v králíkárnách. Byť sebekrásnější jsou ty secesní činžáky, přece králíkárny! Kotce. Klece. Holubníky alias kolumbária. Katakomby. Komory. Tumby. Tábory brlohů. Na několika málo čtverečních metrech, odděleni od sebe příčkami, v přihrádkách nad sebou… Teprve při demolicích nebo na fotografiích vybombardovaných baráků, podobně jako u vykopávek antických měst, je vidět, v jakých slujích, v jakých plástvích bývají lidé už zaživa nakladeni vedle sebe. Nikdo o nikom nic neví. Až když je někdo mrtvý a pár týdnů se rozkládá, teprve pak začne obtěžovat svým smradem. Teprve pak připadne sousedům něco divného. Pokud nesmrdíš, nikomu nepřekážíš, nikoho nezajímáš.
(dk)
