Bazén
Před 9 lety
Donna Tarttová: Stehlík, 2015.
Jedna pozitivní věc: měli jsme bazén. Hned první den jsem se během hodiny spálil jako rak a celou noc v posteli s kousavým novým povlečením jsem protrpěl a oka nezamhouřil. Od té doby jsem chodil ven až krátce před západem slunce. Soumraky byly květnaté a melodramatické, mocné cákance oranžové, karmínové a rumělkové jako v Lawrencovi z Arábie, načež se bleskově snesla noc, jako když se s prásknutím zabouchnou dveře. Xandřin pes Popper – který trávil většinu času v hnědém umělohmotném iglú na stinné straně plotu – pobíhal s ňafáním sem a tam podél bazénu, zatímco já splýval na zádech a snažil se v tom matoucím poprašku bílých hvězd rozeznat známá souhvězdí: Lyru, královnu Kasiopeu, zkrouceného Štíra se dvěma jedovými ostny, všechny ty přátelské obrazce z dětství, které mě doma v New Yorku v podobě fosforeskujících hvězdiček z planetária nalepených na stropě každý večer uspávaly svým mihotáním. Teď, když jsem je viděl takhle proměněné – chladné a zářivé jako božstvo, které odhodilo převlek –, vyvolávalo to ve mně pocit, že proletěly střechou a vrátily se do svého pravého domova na obloze.
(bč)
