LITERÁRNÍ BAŠTA

Z mnoha a mnoha románových typů současné české literatuře chybí v jiných epochách a literaturách oblíbený subžánr románu o umělci (například v německé tradici „malířský román“). Když proto loni vyšel Němcův román o Františku Drtikolovi Dějiny světla, byl většinou kritiků vítán nejen jako umělecky vydařený text, ale právě i jako doklad této žánrové tendence. Stejné nadšení, zdá se, budí letos vydaný text Martina Reinera o Ivanu Blatném.

Jan Němec se zřetelně přihlásil k beletrii ve smyslu ozvláštněné literatury – zvláštní narativní formou, již zvolil, vzniká komunikační situace, kdy se vypravěč neobrací „pouze“ ke čtenáři, ale také oslovuje hlavního hrdinu; ovšem také kompozičně a do velké míry i tematicky jako by Němec vtahoval svou knihu do hájemství beletrie a zároveň ji vyjímal z jurisdikce žánru literatury faktu. Výsledkem je, že zde cítíme silnější tendenci k budování fikčního světa než k líčení světa aktuálního.

Na první pohled stejně, tedy z pozice umělecké literatury přistupuje k tématu i Reiner. Již názvem – a co je sémanticky zatíženější než název – se hlásí k románu, k žánru fabulačnímu, fikčnímu. Jak ukázal právě román Němcův, není zásadní rozpor mezi žánrovou formou a tématem-biografií reálné osoby (ostatně každá „fikce“ pracuje s „aktuálními“ jevy). Nicméně Reiner aktuální (tedy nefikční) status svého hlavního hrdiny, Ivana Blatného, staví do popředí a tento přístup zdůrazňuje i stylovým a žánrovým uchopením své látky – příklonem k literatuře faktu či publicistice. Sem se text nutně dostává přítomností takových ukazatelů, jako jsou citáty a celé citátové odstavce či pasáže, připojený rejstřík, časté věcné (nedějové) odbočky esejistického charakteru.

Pojmout text, respektive životopis o umělci v publicistických koordinátách je samozřejmě legitimní, jenže i publicistika má svá pravidla. Na prvním místě mám na mysli uvádění pramenů: bez toho řada informací v knize uvedených (a zajímavých!) není věrohodná. Jiná výtka míří k ne plně funkčním dějovým (respektive popisným – o „děj“ v pravém, epickém či naratologickém smyslu, se zde nejedná) odbočkám – digrese na téma dějiny psychiatrie, historie britské televize, válka. Tyto odbočky mají zjevně dokreslovat atmosféru, dodávat relevantní informace, které by vykreslily pozadí Blatného života, ale spíše knihu zatěžují, narušují její přirozené tempo a přispívají k nejasnosti jejího žánru. (Jen na okraj: že se obdobné, řekněme výkladové, odbočky mohou objevit i v beletrii, ve fikci, dokazuje i v Reinerově knize zmíněný Jan Křesadlo: v jeho románu Obětina, kapitola 14, se setkáme s analogickou odbočkou o dějinách psychiatrie. U Křesadla však slouží k projasnění fikční zápletky, má v knize funkci, a jejímu zapojení do uměleckého textu navíc přispívá křesadlovská ironie a humor.)

Vykreslit atmosféru mají specifické typografické prostředky, například přepis hlášení StB sázený curierem, aby se i graficky podobal strojopisu. Přispívají k iluzi, že listujeme nikoli románem či knihou o Blatného životě, ale jevy tohoto života samými: v tomto případě spisem StB o Ivanu Blatném. Je jen náhoda, že tentýž fígl – „fikční dopis“ vysázený tak, aby připomínal dopis skutečný – opět použil zmíněný Křesadlo v Obětině? Jenže tatáž hra s formální rovinou má pokaždé jiný význam. U Křesadla posilovala iluzivní poetiku, která problematizuje klasické kategorie mimesis (zobrazení, které budí iluzi, že vyprávěné věci vnímáme přímo, nezprostředkovaně) a diegesis (vyprávění, jež naopak upozorňuje na svou konstruovanost) v osnovách postmoderního uměleckého textu, u Reinera si naopak nejsme jisti, jaký signál o povaze textu má strojopisné písmo vysílat: má to být hra (jako u Křesadla), nebo je to citát skutečného hlášení? Jaký text právě čteme – beletrii, nebo literaturu faktu?

Budeme-li knihu číst jako literaturu faktu (její hranice s publicistikou je dosti teninká), zklame nás, že Reiner nechce (a ani nemůže) jasně odpovědět na otázku, jak to s Blatným bylo (byl skutečný blázen, nebo se tak jen stylizoval atd.), a že nám namísto toho poskytne jen čtenářsky místy již těžko stravitelné spousty svědectví. Výjimkou z této nejistoty je jen závěrečná metafora s kachnami (s. 571: Blatný jako letargická kachna, která se nestará o vlastní život, nechá se unášet proudem, a beztak má večer jen o trochu méně než kachny ostatní, aktivní). Nechci Reinerovi vyčítat absenci vysvětlení některých okolností Blatného života! To by mohl poskytnout snad jen vševědoucí Pán Bůh. Chyba však spočívá ve volbě žánru, jenž taková vysvětlení a odpovědi implikuje – a ostatními svými žánrovými znaky ji čtenáři přislibuje.

Žánrová nejasnost, lépe řečeno nedostatečnost v rámci každého použitého či načatého žánru nakonec nejvýrazněji vystoupí, budeme-li knihu číst jako literární historii. Drby z literárního života jsou zajímavé, ale buď bychom je rádi četli u Reinera, kdyby citoval (viz námitku výše), nebo si je raději přečteme ve vzpomínkách lidí, kteří byli přímo „u toho“ (bujarou historku, kterak Nezval rozpustil surrealistickou skupinu, z autopsie zaznamenává Lilly Hodáčová ve Zpěvu Orfeově atd.). Básník se totiž jeví spíše jako čítanka poslepovaná z memoárů pamětníků.

Z pohledu literární historiografie však nejvíce hapruje zacházení s Blatného texty. Jistě, v Reinerově knize nejde o ně, ale o Blatného život. (Subjektivně se ovšem jen těžko smiřuji s tím, že lze psát o básníkovi a nereflektovat jeho básnické texty.) Proč jsou však Blatného básně použity jako motto kapitol? Proč na ně autor nerezignoval zcela? Básně použité jako motta textu-románu či publicistického textu jsou redukovány do role ilustrace faktu fikčního světa, a tedy dosti násilně dezinterpretovány, zbavovány ambivalence, umělecké literatuře bytostně vlastní. Nemluvě o občasných Reinerových hodnoceních Blatného poezie sestávajících z paušálních soudů bez argumentace. Abych byl přesný, nesnažím se z recenzované knihy vykřesat její žánrový status pouze pro vlastní zvrácené genologické potěšení. Její žánrová nezakotvenost mi nevadí a priori: vždyť na hranici žánrů (ba dokonce literárních či uměleckých druhů) vznikají díla z nejzajímavějších a nejhodnotnějších. Musí však jít o hranici těch žánrů (druhů), jejichž dotykem vzniká jiskření – přelévání sémantické energie –, které dává vzniknout tvaru naplněnému významem. U přítomné knihy si tím nejsem zcela jist – a připouštím, že jsem v této nejistotě osamocen: recenze, které se zatím objevily, a to i od recenzentů slavných, byly až nebývale kladné a oslavné – viz poslední číslo časopisu Host. Stále však nemohu ustoupit od své výtky: Reinerův text je svou žánrovou nejasností rozkročen mezi beletrií, publicistikou, případně též literární historiografií. To jsou odlišné typy textů, každý z nich vyvolává jiná očekávání, žádá si jiný typ čtení – a konečně také nabízí jiný typ čtenářské rozkoše. Existují texty, které mísí různé žánrové signály (již zmíněná poetika postmoderny), ale tímto míšením vzniká jednoznačný tvar, jednoznačná instrukce pro čtenáře, jednoznačná platforma, na níž bude vznikat čtenářský umělecký zážitek; Reinerův text však dává instrukce nespojitelné a platforma, již čtenáři nabízí, je drolivá.

Reinerův výkon je už pro rozsah odvedené práce hodný obdivu. Za to, že vtahuje do povědomí a do diskuse Ivana Blatného, básníka vpravdě velikého, si autor zaslouží obrovský dík. Ale já bych přesto přese všechno rád četl text, který zná svůj žánr a pílí jeho ideu krásně naplnit.