… a uvnitř draví ptáci
Před 10 lety ·· Radek Hochmal
Nedávno se mi shodou okolností podařilo prohloubit spolu s češtinářskými znalostmi i ty ornitologické. Stalo se tak na masážním lehátku jednoho z hradeckých rehabilitačních středisek, kam jsem byl donucen ulehnout, abych si nechal srovnat záda po několika měsících ve statické poloze (ruce na klávesnici, oči na monitoru, záda jako zetlelé jilmové lučiště) při zběsilém završování diplomových prací.
Slečna masérka byla příjemně výřečná, a tak jsme se po rychlém představení a několika sezeních-leženích dostali i k zajímavějším tématům, než kde mě to bolí a kolik voltů chci pustit do zad. Když zjistila, že se mé zájmy točí kolem literatury a českého jazyka, zřejmě mě chtěla vyzkoušet či překvapit a při jednom takovém ležení mi položila otázku, zdalipak vím, jakého rodu je v češtině slovo káně.
Věděli byste?
Přiznám se, nehledal jsem v tom žádnou složitost a hádal… špatně.
Káně rousná, káně mořská, káně sněžná? Opravdu se vypráví o káních? Hlodavci si nikdy nemohou být jisti před kání? Po domácí rešerši jsem nemohl než dopřát slečně masérce oprávněného zadostiučinění. Hnědě nebo šedě zbarvený dravý pták z čeledi orlů je skutečně rodu ženského (podle vzoru růže), jak se shoduje Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost i časopis ÚJČ AV ČR Naše řeč. Naštěstí pro nás konzervativce, kteří už jsme si jednou navykli na „tokání“, je tu výjimka. Kání mládě se označuje v češtině rovněž jménem káně, avšak toto jméno, jako vůbec jména mláďat končící na -ě, je rodu středního a skloňuje se podle vzoru kuře.
No a pak si jen tak shodou okolností přečtete jednu nejmenovanou českou antologii a zjistíte, v jaké oblibě jsou u českých fantastických povídkářů právě káně (respektive „káňata“ – ve čtyřech ze sedmnácti povídek – přičemž rozhodně nešlo o samá mláďata). Dík nedávno vstřebané informaci kroutíte hlavou, pohihňáváte se a místo, aby tomu bylo naopak, vám kolem hlavy chaoticky poletuje právě míjený děj a v ní, uvnitř, draví ptáci.